THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Finská studnice rockových melodií se zdá nevyčerpatelná nebo, lépe řečeno, studnice finských melodií připomíná krajinu tisíce jezer, kdy jedna inspirace volně přechází z jednoho jezírka do druhého a bez větších obtíží si odnese životodárnou tekutinu, aniž by to sousedním nádržím příliš vadilo. A co na tom záleží, že voda se nečerpá jen z okolních jezer, ve výsledku se ukáže jako podstatné krátké konstatování líbí/nelíbí, prodali/neprodali. BURNING POINT je jedním takovým slibným jezírkem, originálním ani co by se za nehet vešlo, ale svým způsobem dobře stavěným heavy metalem. Kapela vydala své první album v roce 2001, „Empyre“ je od té doby jejich pátým počinem a více méně se drží stále stejného stylu bez větších výchylek. Melodické nápady připomínají krajany STRATOVARIUS, zatímco zvučné sborové refrény odkazují na v kůži a hřebech oděné HAMMERFALL. A přestože podobných kapel je na metalové scéně přehršle, BURNING POINT se drží lepšího průměru, možná díky dobrému zpěvu, možná díky střídmému přístupu k metalovým klišé, nebo snad jejich úplné asimilaci a reprodukci s čistotou nablýskaného kovu? Těžko říci, ale tak nějak se zde vynořuje ono „líbí“, čert ví vlastně proč...
5 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.